Velká francouzská revoluce a první císařství ve Francii zanechaly na tváři Evropy hluboké stopy patrné dodnes.

Napoleonské války a Evropa

     Dříve, než se pokusíme odpovědět na otázku, jak dalece ovlivnily osud Evropy sled válek, které dnes nesou jméno císaře Napoleona I., musíme se vrátit zpět do historie a pokusit se objasnit příčinu těchto válek.

     Velká francouzská revoluce byla bezesporu převratným jevem nejen v historii Evropy, ale troufám si tvrdit i celého světa. Tato revoluce „nespadla“ z čistého nebe, ale předcházel jí věk osvícenců, jehož některé společenské teorie se staly ideologickým základem, ke kterému se později revolucionáři hlásili. Osvícenští filosofové sice hlásali změny ve společnosti, ale chtěli tak učinit formou poklidné reformy, řízenou vládnoucí vrstvou. Jediný, kdo předpovídal revoluci, byl Rousseau. Nebyly to pouze teorie těchto učenců, které inspirovaly k velkým změnám, ale byla zde i politická praxe v podobě úspěšného boje za svobodu třinácti severoamerických kolonií, na kterém se značnou měrou vojensky podílela Francie Ludvíka XVI. Pro stále větší množství Francouzů byl republikánský vzor USA přitažlivější, než současný politický systém fungující v jejich zemi.

     Je celkem zbytečné opakovat na tomto místě celý průběh revoluce, neboť je ve větší či menší míře znám. S dějiným odstupem, který je obrovskou výhodou současného pozorovatele, můžeme konstatovat, že francouzská revoluce byla koncem staré a zároveň začátkem nové doby. Tento jev se nejvíce projevil v boření starých tradic, podle kterých se žilo dlouhá staletí, a nástupem nové občanské společnosti, jejíž následný vývoj nezadržitelně směřoval ke vzniku novověkých národních států a k demokracii v Evropě.

     Jakou roli sehrál v tomto dějiném procesu muž, který jménem Francie vedl téměř čtvrt století válku? Napoleon sám hrál přímo za revoluce víceméně druhořadou roli. Jeho historický přínos spočívá v tom, že dokázal doznívající revoluci zkrotit a vtělit její pozitivní výdobytky do nové Francie. Není opět na místě opakovat zde dobře známé skutečnosti ze života tohoto velikého muže. Ovšem je nutné zdůraznit jak ovlivnil tehdejší Evropu. Předně vyvedl Francii z hranice anarchie a znovu ji centralizoval. Zároveň provedl nezbytné a jak se později ukázalo i prospěšné reformy, takže Francie brzy fungovala jako „normální“ stát. Náboženská otázka, která byla v zemi galského kohouta předmětem konfliktů a sporů nejenom v době revoluce, byla urovnána konkordátem s katolickou církví z roku 1801, který platil až do roku 1905. Napoleon stabilizoval finance své země hlavně díky založení Francouzské banky, která měla dohlížet na fiskální politiku. Nejvíce se dědictví revoluce zrcadlilo v novém občanském zákoníku „Code Napoléon“. Zde byla zakotvena likvidace feudálních poměrů ve Francii. Rovněž zde byla garantována rovnost občanů před zákonem, jejich osobní svoboda, právo na majetek, na civilní sňatek apod. Velký význam měla reforma školství, která ustanovila tři na sebe navazující stupně vzdělání. Tyto reformy neměly v Evropě konkurenci. V ostatních zemích sice probíhaly jisté reformy za vlády osvícených panovníků, ale žádná z nich neobsahovala tak markantní změny jako právě ve Francii.

     Co tedy bylo příčinnou válek, které trvaly v Evropě od r. 1792 do r. 1815? Abychom byli schopni odpovědět na tuto otázku správně a objektivně, musíme si tuto dobu rozdělit přinejmenším na dvě období. Do prvního zahrneme válečné konflikty v letech 1792 - 1804. Tyto války vedla nejprve mladá francouzská republika na svou vlastní ochranu, ale poté co odrazila útok 1. koalice, začala sama exportovat revoluci na bodácích svých armád do nejbližších zemí sousedících s Francií. Mohly tak vzniknout republiky Bátavská (v Nizozemí), Helvétská (Švýcarsko) a v Itálii Cispadánská, Cisalpinská, Ligurská, Římská, Parthenopská apod. Postupem času odpadlo v těchto zemích nadšení z nabyté svobody a nastoupilo rozčarování z chování francouzských vojsk, která poté, co přinesla svobodu, začala loupit kulturní bohatství té které země. Spojíme-li si tuto praxi s neúnosnými kontribucemi, nebudeme se asi moc divit tomu, že tyto státy velmi rychle vystřízlivěly z revolučního nadšení (v Itálii k tomu ještě přispělo zklámání z nenaplněné myšlenky sjednotit celý poloostrov v jednolitý stát). Válka s 2. koalicí začala v roce 1799, kdy byl Napoleon na egyptském tažení. Zpočátku si tato koalice vedla přímo skvěle a Francie ztratila během pár měsíců mnoho ze svých dřívějších výdobytků. Napoleon po svém návratu z Egypta provedl státní převrat, stabilizoval válečnou situaci a přešel do rozhodné ofenzívy. Ta byla korunována úspěchy, které Napoleon zúročil mírem v Lunéville (1801) s Rakouskem a mírem v Amiens (1802) s Velkou Británií.

     Druhým obdobím musíme pak rozumět války v letech 1804 - 1815, které už vedl císař Napoleon I., jenž v těchto letech rozdrtil další čtyři koalice spojenců. V pořadí 3. koalici v roce 1805 a 4. koalici v roce 1806. Tečkou za tímto obdobím byl mír s Ruskem (vedlo válku s Francií nepřetržitě od r. 1805), uzavřeným v Tylži v r. 1807. Téhož roku vstoupio do války s Francií Portugalsko (s britskou pomocí) a příští rok musel Napoleon sám vytáhnout proti „svému spojenci“ Španělsku. V roce 1809 vystoupila proti Napoleonovi 5. koalice, kdy největší tíhu bojů neslo Rakousko, ale jak ukázal mír z října téhož roku uzavřený v Schönbrunnu, tuto tíhu nakonec neuneslo. Dříve než se fr. císař střetl s koalicí, která nese pořadové číslo šest, táhl ještě do Ruska (1812), kde ztratil nejlepší část své zkušené armády. V roce 1813 zpočátku úspěšně čelil armádám 6. koalice, ale jeho pověstná šťastná hvězda začala již zapadat. Z krvavé a prohrané třídenní bitvy u Lipska se již nevzpamatoval. V tažení v r. 1814 sice našel své „italské boty“, ale ztratil Francii. Napoleon ještě jednou zkusil své štěstí v r. 1815, ale všichni víme, jak skončila bitva u Waterloo.

     Napoleonské války přinesly, kromě obvyklého utrpení spojeného s válkami, ještě jeden nový fenomén. Tyto boje, probíhající prakticky po celé Evropě, probudily nacionální cítění v Napoleonem poražených zemích. Nejvíce se tento jev promítl do dějin dnešního Německa a byl završen v r. 1871 jeho sjednocením. Nesmíme ovšem zapomenout na „jaro národů“ v letech 1848 - 1849, které rovněž čerpalo z dědictví francouzské revoluce a pozdějších konfliktů.

     Termín "Napoleonské války" neprávem zavádí k názoru, že Císař Francouzů byl agresorem už jako malé dítě v plenkách. Opak je pravdou. Hrdě nese jméno velkého vojevůdce a státníka, jakým Napoleon bezpochyby byl.

Zpracoval Michal Jenčo.