V současné době nosí členové KVH Ostrava dvě uniformy. Je to uniforma granátníka a hulána.

Granátníci

V šedesátých letech 17. století se objevil nový druh zbraně – ruční granát. Granáty byly duté, olověné, železné nebo skleněné koule naplněné střelným prachem. Prachová náplň se vznítila od hořícího doutnáku, který bojovník zapálil před vrchem. Granát měl hmotnost 1 – 1,5kg.
Vojáci, kteří byli vyzbrojeni granáty, po nich dostali jméno: granátníci. Nejdříve, asi v roce 1667, byli granátníci zavedeni ve Francii a pak v dalších armádách včetně habsburské. Uplatňovali se jak v pevnostní válce, tak i v polních bitvách. Když se bitevní šik přiblížil k nepřátelské sestavě na krátkou vzdálenost, vybíhali granátníci z šiku a házeli granáty proti nepřátelské sestavě. Byl to těžký, náročný a nesnadný úkol, který mohli plnit pouze silní a chladnokrevní vojáci. Granátníci byli rovněž vyzbrojeni puškou a kordem, později šavlí.
Granátníci se stali organickou součástí pluků. Od roku 1670 měla každá pěší setina ve své sestavě 8 granátníků. Teprve roku 1701 byl počet granátníků zvýšen natolik, že z nich byly formovány samostatné setiny o 100 mužích a později dvě setiny u každého pěšího pluku.
Stejnokroj granátníků byl stejný jako u řadové pěchoty. Lišili se od ní pouze nápadnou a typickou pokrývkou hlavy zvanou medvědice. Medvědice byla na čelní straně zdobena emblémem nebo mosazným granátem. Kromě patrontašky byli vybaveni ještě větší koženou taškou na granáty. Na koženém pásu (bandalír) na prsou měli připevněnu kovovou schránku, do níž zasouvali hořící doutnák, který jim sloužil v bitvě k zapalování granátů.
Granátníci byli považováni za elitní složku každé armády i poté, co se granáty během sedmileté války přestaly používat (byly nebezpečné jak pro nepřítele, tak pro vlastní vojáky a navíc se změnila taktika). Jejich setiny byly slučovány do vyšších taktických celků, které byly nasazovány na nejohroženějších místech bojiště, nebo měli za úkol prolomit linie nepřítele při útoku. Z těchto důvodů se granátníky mohli stát pouze zvlášť urostlí muži. Mezi výhody granátníků patřil vyšší žold a v pozdější době zákaz tělesných trestů dříve než u jiných jednotek. Granátníci byli zrušeni v roce 1852, kdy byly jejich typické medvědice nahrazeny pěchotními čáky.

Huláni

První pluk hulánů (lehké jízdy) byl založen Josefem II. v roce 1784 a to začleněním části jednotek polského původu. Huláni byli vyzbrojeni tradiční polskou zbraní - kopím s černo-žlutým praporcem, dále pak šavlí podobnou husarské a krátkými karabinami. Stejnokroj hulánů byl nejdříve v barvě trávově zelené, později tmavší. Kurtka měla stojatý límec červené barvy, na pravém rameni s černo-zlatou epoletou. Manžety a přeložené šosy byly v jednotné barvě vyložení - červené. Přiléhavé jezdecké kalhoty měly dva a později jeden lampas. Boty měli huláni nízké s ostruhami, částečně zakryté nohavicemi. V roce 1811 dostali důstojníci hulánů zlaté epolety s třásněmi na obě ramena, co bylo v rakouské armádě unikátním zjevem.
Rakousko-uherská armáda měla celkem 4 hulánské pluky, které se lišily především barvou čáky. Byly to:
No. 1 - Merveldt (vévoda zu Sachsen-Coburg-Saalfeld) - čáka v barvě císařské žluti
No. 2 - Polní maršál kníže Schwarzenberg - čáka v barvě tmavě zelené
No. 3 - Polní maršál arcivévoda Carl Ludwig - čáka v barvě červené
No. 4 - Kaiser Franz (Císař František) - čáka bílé barvy (r. 1813)
S myšlenkou obohatit vystoupení KVH Ostrava tvořené granátníky přišel V. Dostalík, který v roce 1998 založil v Klimkovicích sekci představující pluk No. 1 Merveldt. Výzbroj a výstroj je pořizována podle historických materiálů a v poslední době se snaží zvládat i úkol nejtěžší - jízdu na koni. Vystupování hulánů v sedle je sice divácky atraktivní, ale je omezeno vlastnictvím a přepravou koní nebo jejich dostupnosti na pořádaných akcích. Huláni se shodují na tom, že jejich nejkrásnějším zážitkem byla bitva v sedlech koní v roce 1999 ve Francii (St. Rafael) a také vystoupení „Na Skalkách“ u Nového Jičína“ nebo prezentace v Kuníně.