Mlynáři a žaboužrouti aneb Rozděl a padni

Počátkem roku 1990 se rozpory v klubu vyostřily natolik, že se rozdělil na dvě části. Stávající rakouská část pod vedením P. Bernatíka se zaregistrovala jako Československá společnost vojenské historie, francouzská část pod vedením J. Bednaříka jako Klub přátel Francouzské revoluce a Prvního císařství. Členy této nové jednotky se stali kromě Jiřího Bednaříka i jeho synové Pavel a David, Milan Fiala, Petr a Přemysl Filip, Vladimír Bačák, Jiří Staněk, Václav Řeha, Jan, Jiří a Irena Dvořákovi, Jaromír Harenčík, Leona Lange, Vojtěch Miler a Kamil Maděra. Schůze se konaly u jednotlivých členů doma, nejčastěji ve Výškovicích u Bednaříků. Výroba výzbroje a výstroje se stále ještě řídila heslem: Udělej si sám. Ale už existovaly aspoň povely.
První samostatnou akcí KPFR byl květnový den musejí. Pak následoval zájezd na Waterloo. Členové byli ubytováni na internátě v Bruselu a denně autobusem dojížděli na bojiště. Moc toho nenaspali a byli na smrt vyčerpaní, ale za to viděli velký kus světa. Lví pahorek se svými třemi sty schody a bronzovým lvem na vrcholku obsypaný odshora až dolů diváky byl nezapomenutelný. Velké bitvy se účastnila i ruská jízda, vykládalo se, že koně přivezli vlakem z Ruska. V příštím roce se konal téměř čtrnáctidenní zájezd do Francie. První zastávka byla ve Verdunu. Pak se všichni dostali do města svých snů, do Paříže, kde si málem uběhali nohy po muzejích a také spolkli hořkou slinu, protože uniformovaní účastníci nebyli v den výročí vpuštěni do Invalidovny, aby mohli položit věnec k Napoleonovu hrobu. Na zpáteční cestě navštívili zámky na Loiře, Lyon a Ženevu.
V roce 1992 se KPFR rozpadl a jako nástupnická organizace vznikla Společnost Napoleona Bonaparta Brno, jejíhož vedení se ujal Jiří Šmahel řečený „Medvěd“.

Waterloo 1990	Leipzig 1990	Slavkov 1993	Slavkov 1993	Przemyszl 1994

Ani rakouské části se nevedlo o mnoho lépe. Skalními členy byli: P. Bernatík, V. Dostalík, J. Venglář, I.Uher, J. Skřídlovský, J. Hurta a V. Chovanec. V dubnu 1991 posílil jejich řady i Marek Fiala a Lubomír Partyka. První samostatnou akcí byl Tovačov, kde se konala pouze pieta. V červnu se jelo na Marengo. Podle slov účastníků to byla vysloveně rodinná a poznávací akce. Z tehdejší ČSFR do Itálie dorazili kromě Ostravy i Brňáci a během bitvy utvořili pravé a levé křídlo (střed neexistoval). Přesto už šlo o bitvu v dnešním smyslu. Zúčastnilo se jí asi 100 vojáků, Rusi už měli i jezdectvo. Téhož roku dostal KVH i pozvání na Borodino, ale protože organizátor hradil buď jednu letenku nebo cestu autobusem a z té měli naši členové strach, protože na Ukrajině byla nejistá situace, ze zájezdu sešlo. Pak už se účastnili jenom Slavkova a jako kompars účinkovali ve filmech.
Od roku 1992 začala činnost KVH skomírat. V NJ vznikla pod velením J. Zezulčíka satelitní jednotka, která zajistila první cvičení nováčků. Akce byla jediná: Slavkov. V roce 1993 bylo pár skalních na Znojmě a Marek Fiala sám na Chlumci. Na Slavkov toho roku si všichni dobře pamatují, protože bylo -20oC. V roce 1994 už zbyl zase jenom Slavkov.

Sadová 1994	Znojmo 1994	Nový Jičín 1995	Leipzig 1995	Milano 1995

Poslední záchvěv proběhl v roce 1995. Jako kompars se zúčastnili natáčení filmu Pochod Radetzkého a ve stejné době navštívilo několik členů památník u Verdunu. „Sedm statečných“ se na pas blind vydalo v obytné avii i na Lipsko, aniž měli pozvání nebo zajištěné ubytování. Velkou akcí bylo i Waterloo, které jim přineslo rozčarování. Protože se této bitvy Rakušané nezúčastnili, museli odložit prapor a pochodovat pod pruským velením, jinak by vůbec nesměli na bojiště. Bitvy se navíc účastnili pouze v závěru. Dvě hodiny 15 minut ji pozorovali z povzdálí. Za svůj heroický výkon byli odměněni jedinou bagetou a pocitem, že se účastnili desetitisícové bitvy. Další velkou akcí bylo Loano z revolučního období. Poslední akcí, kterou zorganizoval ve spolupráci s Rodou Bernatík, bylo Milano. Podle vyprávění účastníků nad úpadkem KVH zaplakala i nebesa: pršelo tak strašně, že se nekonala ani bitva.
Pro zpestření zorganizoval Baulesch pro veřejnost teatrální proces s rakouským důstojníkem. Diváků se údajně dostavily stovky. Zápletka byla následující: rakouský důstojník se dopustil smilstva s provdanou Italkou a byli in flagranti nachytáni manželem, který se, jak se sluší na italský temperament, patřičně rozzuřil a ztropil scénu. Zaútočil na důstojníka, který, jsa lépe vycvičen, Itala zabil. Za to byl postaven před soud, který ho odsoudil k smrti. Poprava měla být vykonána na náměstí. Italové, od přírody hákliví na nasazování parohů a z historických důvodů nepřátelsky naklonění Rakušanům, kteří je léta okupovali, se na popravu upřímně těšili. Baulesch jim však radost překazil tím, že těsně před popravou přijel se zprávou. Slovo milost, které nahlas přečetl, vyvolalo v davu bouři nevole. V roce 1996 se nebe zatáhlo nadobro. KVH Nový Jičín pod vedením Libora Fojtů tvořil už 2/3 jednotky, převzal iniciativu a kladl si oprávněné požadavky. Členové KVH Ostrava se jako kompars účastnili natáčení filmu Řád a Beethoven.

Austerlitz 1998	Tolentino 1998	Elba 1999

Od roku 1997 jevil KVH Ostrava téměř nulové vlastní aktivity. „Tři mušketýři“ (L. Partyka, M. Fiala a I. Uher) a d´Artagnan (J. Harenčík) převzatý z rovněž zaniklé francouzské části hostovali u cizích jednotek. V roce 1997 to byla Bratislava, 1998 Miroslav, Lednice, bombastické Lipsko, kde bylo karé z pět jednotek, Zlaté Hory a obligátně Slavkov. V roce 1999 a 2000 se skalní členové účastnili akcí už jenom jako žoldáci v cizích jednotkách.